Petra Pokorná
NEVZDÁVAT SE!!!!
Jmenuji se Petra Pokorná a narodila jsem se v roce 1985 . Mé postižení bylo diagnostikováno v prvním roce mého života.
Chod rodiny tato událost jistě poznamenala nicméně já jsem se cítila spokojeně a mamka to nijak nedávala najevo. Ke sportování jsem se dostala ve stacionáři v Březejci , kde jsem přes týden bydlela. Založili zde sportovní klub a já jsem tam začala docházet. Kdybych byla doma, tak bych asi nesportovala. Rodiče přenechali můj sportovní vývoj trenérům a cvičitelům a ti se mnou jezdili i na závody. Rodiče jsou rádi, že jsem si našla tento koníček a jsou na mě hrdí, hlavně taťka. Mým prvním sportem byl závěsný kuželník, na něm mě bavilo nejen hraní, ale také to, že jsme byli dobrá parta a jezdili několikrát za rok na víkendové závody. V roce 2005 začala v Březejci atletika, a ta mě bavila více. Začala jsem se jí naplno věnovat pod vedením trenérky Moniky Zachové. Mezi mé hlavní disciplíny patřily hody a vrhy a také jsem absolvovala závody v jízdě 100m na vozíku. Trénovala jsem 3-4týdně. Bylo to náročné, ale hezké období. Ukončením mého pobytu v týdenním stacionáři a odchodem trenérky se mé tréninkové dávky podstatně snížily. Nejprve za mnou jezdila trénovat cvičitelka Monika Doskočilová a v současné době dojíždím do sportovního klubu v Březejci. Sportování je velkým přínosem do mého života. Jsem ve společnosti kamarádů také sporťáků,kde je mi dobře, baví mě, když se hýbu. Cítím se lépe a těším se na každý trénink i závody. Někdy je to náročné a ubývají mi síly nicméně to ke sportu patří. Odměnou pak jsou úspěchy na závodech . Podařilo se mi získat zlatou medaili ve vrhu koulí na republikovém závodě. Ze závodů ČFSH mám velkou sbírku medailí stříbrných i bronzových za hody oštěpem a diskem nebo v jízdě 100m na vozíku. Ráda bych si svoji sbírku rozšířila o další medaile a proto bych si chtěla udržet svoji výkonnost. Trénuji v Centru Kociánka Březejc a dojíždím 30 km z mého bydliště. Potřebovala bych trénovat každý týden ale doprava je velmi náročná jak finančně tak časově , neboť nejsem samostatná. Velmi by mi pomohlo finanční krytí mého pobytu ve stacionáři alespoň na několik dní abych se mohla připravit na závody, které jsou odměnou za mé snažení. Vím, že ve stacionáři dělají co můžou, vycházejí mi vstříc v trénincích i závodech. Je s nimi výborná komunikace a dodávají mi psychickou podporu. O to více mě pak mrzí, když s nimi nemohu být z finančních důvodů.Chtěla bych poděkovat všem co mi pomáhají zejména Monice Doskočilové , Evě Rosové a současné trenérce Zuzce Dvořáčkové. Nesmím zapomenout na moji klubovou kamarádku atletku Janu Slavíkovou, s kterou rády soupeříme a věci tak dávají smysl.
A protože mým životním mottem je Nevzdávat se!!!! , tak se nevzdám naděje, že si budu moci zdokonalovat své sportovní dovednosti a zažívat krásné pocity na stupních vítězů.