Kateřina Cuřínová
Jsem Kateřina a jsem šťastná.
Jsem Kateřina a jsem šťastná. Navzdory kartám, které mi byly rozdány při mém zrození, svůj život žiju nad očekávání spokojeně.
Narodila jsem se 18.08.1986. Numerolog řekl, že již při pohledu na toto datum vidí moc osmiček, což prý není dobré znamení (při příštím svém narození se s ním nejdřív poradím:-), prostě se můj příchod na svět zkomplikoval nejen tím, že byl načasován o dva měsíce dřív a při samotném porodu se mi delší dobu nedostávalo kyslíku, ale špatná byla i moje porodní váha 1,30 kg. Lékař mi mnoho šancí na přežití nedával, ale nevím, jak se to stalo, zda se rodiče modlili nějak víc, či to byla moje lví urputnost, nebo jsem to prostě nemínila vzdát hned na začátku – přežila jsem.
Že můj život nebude jen „tak“ zjistila má máma velmi záhy. Váhu vrstevníků jsem za nějakých několik měsíců dohnat stihla, ale s pohybem to bylo horší. V roce 1986 medicíně byla známa pouze Vojtova metoda cvičení, tak se mnou maminka cvičila
o stošest. Víc se dělat nedalo. Pomáhalo to, ale velké pokroky se nedařily. Prostě kolem dvou let už bylo jasné, že se na vlastní nohy postavím leda zázrakem… a pokud si budu schopná sama sednout, bude to vrchol – diagnóza: dětská mozková obrna.
Takže je to tak – smíříme se všichni s tím, že jsem odkázána na cizí pomoc, bez té se prostě po celý svůj další život neobejdu. Že ona „cizí pomoc“ má jméno máma, to je asi zbytečné psát. Odešla kvůli péči o mě z práce - vlastně až do doby, než jsem si usmyslela, že chci studovat a žít v Praze. Nejdřív to znělo jako sci-fi, jak by mohl člověk, který si nedojde sám na toaletu, který se sám neoblékne, neobuje, neposadí na vozík… žít sám ve velkoměstě?
Když žijete s mým handicapem, moc možností na pohyb nemáte. Poté co jsem objevila bocciu, která se dá hrát s pomocí asistenta, byla jsem nadšená. Nejdřív jen rekreačně, pro zábavu. Později za sportovní klub Teplice a po přestěhování do Prahy za Sportovní klub Jedličkova ústavu.
Ze začátku jsem moc úspěšná nebyla, pamatuji se, že mé výsledky byly dost nevyrovnané. Chcete ale všem ukázat, že na to máte, že naděje, které do vás vložily nebyly marné.. prostě jsem se opět jako lev zakousla, tvrdě trénovala (a mnohdy to opravdu bolelo) … a pak začaly přicházet úspěchy. Police se začaly plnit poháry a medajlemi. Můj největší úspěch je účast na paralympiádě v Rio de Janeiro (a věřte, že za krásné modré oči se tam sportovec nedostane – musíte si to hoooodně moc vybojovat). O několik let později jsem získala zlato v italské Olbii na Evropském poháru.
Přesto, že mi Sportovní klub Jedličkova ústavu a Česká federace Spastic Handicap hodně při sportu finančně pomáhají, platí pronájem tělocvičny, financují sportovní zázemí, sponzorují mé účasti na turnajích, platí asistenty (Samuel Waage a Dominika Fuksíková) atd., na můj běžný život mi invalidní důchod nestačí a z velké části jsem stále odkázána na pomoc rodičů. Momentálně mě nejvíce trápí, že si nemohu pořídit nový mechanický vozík. Mám elektrický, ale potřebuji i mechanický – se speciálními úpravami pro sportování.
A jaký je můj sen?
Ráda bych si vybojovala účast na příští paralympiádě v Tokiu 2020. Tak mi, prosím, držte palce.
Zaujal Vás příběh Kateřiny?
Co potřebuji nejvíce: Mechanický vozík a finanční prostředky na tréninkové hodiny a trenéra
