Roman Musil
…..jsem buldočí povaha
Jmenuji se Roman Musil a narodil jsem v roce 1970 s dětskou mozkovou obrnou. Od narození se o mě starala maminka, cvičila se mnou a podporovala mě v pravidelném pohybu. Jsem velmi tvrdohlavý, což maminka záhy zjistila a smířila se s tím, že mě nezmění, nicméně může mi ukázat směr, kterým se mohu vydat. V 10 letech na lázeňském pobytu v Nových lázních v Teplicích jsem objevil možnost sportovního vyžití. Začal jsem s plaváním a hrou v šachy. Později jsem vyzkoušel cyklistiku a již na první brigádě jsem si vydělal na svůj první bicykl, který jsem později vyměnil za tricykl jakožto lépe vyhovující mému postižení. Od 15 let se věnuji sportům vrcholově, neboť jsem k cyklistice přidal ještě atletiku zejména hod oštěpem a vrhy koulí a diskem. Moje buldočí povaha a vytrvalost mě hnaly kupředu a já makal na 150%, vždycky jsem si po tréninku ještě něco přidal. Trenéři a ostatní pomocníci okolo mě to se mnou neměli jednoduché, protože jsem si většinou dělal vše po svém. Úspěchy se dostavily a já prožíval šťastné životní období. Ke svým tréninkovým dávkám jsem si ještě přibral výchovu mladých sportovců. Vyhrál jsem nespočet evropských a světových soutěží, na paralympiádách jsem pravidelně stál na stupních vítězů, byl jsem dvakrát vyhlášen sportovcem roku v ČR. Nejvíce si však cením výsledků na paralympijských hrách v Sydney v roce 2000, kdy jsem získal celkem 5 medailí ve dvou sportovních odvětvích atletika a cyklistika:
Celkem 3 zlaté – vrh koulí, hod oštěpem a cyklistika
1 stříbrnou v hodu diskem
1 bronzovou v cyklistice
Myslím , že jsem stále jediným sportovcem s postižením na světě, který toto dokázal. Sport mi přinesl nejen tyto nádherné chvíle a pocity uspokojení ale také jsem se podíval po celém světě. Na vlastní kůži jsem zažil to o čem se mnohým ani nezdá a to zejména těm, kteří mají trošku těžší život. Možná je to má buldočí povaha, možná jsem měl trochu štěstí a byl v pravou chvíli na pravém místě, ale jedno vím určitě : musíte chtít a jít a neuhýbat a snášet i bolest a slzy…stojí to zato.
Největší díky a zásluhu na mé cestě úspěšným sportovcem má moje maminka, která s povahou lvice hájila své lvíče před celým světem a pak ho pustila, aby se v tom světě prosadil. Potkal jsem nespočet úžasných lidí po celém světě a na ty špatné jsem rychle zapomněl. V současné době se zajímám o sport jako o hobby a způsob jak zůstat v kondici navzdory svému postižení a také věku vrcholového sportovce. Pozoruji svět okolo sebe a vnímám, že je třeba získat pro sportování více dětí, mladých lidí a rodičů. V dnešním informacemi zahlceném světě chybí informovanost o možnostech sportovního vyžití lidí s postižením. Vnímám stále přetrvávající odstup společnosti od lidí s postižením oproti vnějšímu světu. Vím to, zažil jsem to a máme co dohánět.
Zaujal Vás příběh Romana?
Co potřebuji nejvíce: pomáhat při hledání nových talentů a podporovat sport postižených
