Martina Šimonová

Jmenuji se Martina Šimonová a narodila jsem jako zdravá dívka. Vyrůstla jsem v rodině se

4 sourozenci . Mamka nás vychovávala sama. Navzdory veškeré její snaze se nepodařilo vytvořit kompaktní rodinu. V roce 2009 jsem byla hospitalizována v Ústecké nemocnici

s  ložiskovým abscesem na krku a různé zdravotní komplikace mě provázejí doposud.

Říká se,že vše zlé je k něčemu dobré. Po hospitalizaci v nemocnici se můj zdravotní stav velmi zhoršoval a já měla jedno velké štěstí. V  té době se mě ujala žena, která se pro mě stala tou opravdovou mámou a pomohla mi jako nikdo jiný v mém životě. Myslím, že kdybych jí v té době nepotkala, tak dnes tyto řádky ani nepíšu. Neměla to se mnou snadné, neboť jsem utrpěla úraz s trvalými následky na levé dolní končetině a poškozením mozkových struktur.

Nemohla jsem se smířit se svým postižením. Vzdorovala jsem tím, že jsem dělala vše opačně, než bylo potřebné pro stabilizaci mého zdraví. Mamka se však nevzdala a jen díky ní a její trpělivosti jsem dnes tím člověkem jakým jsem. Nikdy už jí nebudu moci poděkovat za vše,protože už není mezi námi, nicméně se snažím, aby na mě mohla být pyšná.

Ke sportu, přímo k atletice jsem se dostala díky návštěvě atletického soustředění TJ zdravotně postižených NOLA Teplice. Jedním z účastníků byl i můj nevlastní mladší bratr Jan Motýl. Honza je sportovec s postižením, který je tricyklistou . Tehdy si všimli, že s mým tělesným postižením mám dobré proporce pro vrhačské disciplíny. Poprvé jsem vzala do ruky vrhačskou kouli. V první chvíli mě to nenadchlo, nicméně objevila jsem zajímavé lidi a kamarády a začala pravidelně trénovat. Zlom nastal, když zemřela mamka a já jsem dostala bratra Honzíka do pěstounské péče. Život se nám opět úplně změnil. Od té doby se věnuji atletice závodně a díky tomu jsme získala svou sportovní rodinu. Mým trenérem je Standa Šťastný, se kterým trénujeme 5x týdně a doplňujeme kondičními tréninky ve fitness.

Sport mi přinesl klid a řád do života. Sport se stal smysluplnou náplní mého života. Dá se říci, že pohyb a závody jsou pro mě drogou. Touha a chuť se neustále zlepšovat ,pracovat na sobě, zkoušet své limity a objevovat sama sebe. Pocity při závodech, kdy adrenalin zvyšuje srdeční frekvenci jsou nepopsatelné. Vnímám to jako odměnu za odvedenou práci při přípravě.

Atletice se věnuji pátým rokem. Mám ráda každý závod, jak v České republice, tak i v zahraničí. Ke každému se snažím přistupovat stejně, tedy jako by šlo zrovna o vše. Mezi mé dosavadní největší úspěchy patří 5. místo ve vrhu koulí a 10. místo v hodu diskem na Mistrovství světa v Londýně. V loňském roce se mi podařilo získat 4.místo na Mistrovství Evropy v Berlíně.

Můj největší sen je splnit kvalifikační limit na Letní paralympijské hry v roce 2020. Podřizuji tomu veškerou přípravu , což také předpokládá účast na kvalifikačních závodech, které se konají po celém světě. Náklady na takovéto závody si musím částečně hradit ze svých zdrojů. To je pro mě velmi náročné. Musím zvažovat, na které závody se mohu vydat a dostávám se do velkého tlaku na výkonnost. Ocenila bych pomoc právě v této oblasti tj. mít dostatek finančních prostředků na přípravu a závodění.
 

Velice děkuji mému trenérovi Standovi, že se mnou má trpělivost, protože bez něj bych na své úspěchy nedosáhla. Také děkuji své kamarádce Lence , která je mým partnerem při trénincích a skvělým člověkem, na kterého se mohu spolehnout . V neposlední řadě stále myslím na svou mamku Lenku.